Národní park Egmont

Národní park Egmont

Jihozápadní části novozélandského Severního ostrova dominuje osamělá spící sopka Taranaki, známá také pod názvem Mount Egmont, která dosahuje výšky 2518 metrů nad mořem. Sopka a její okolí spadá pod ochranu Národního parku Egmont, který patří k nejlépe přístupným chráněným územím na Novém Zélandu.

Sopka Taranaki situovaná v zálivu Egmont, vznikla během sopečné erupce před asi 70 tisíci lety. Jelikož naposledy vybuchla v roce 1775, je tak všeobecně považována za vyhaslou. Vědci s tímto tvrzením však nesouhlasí a myslí si, že v sopce ještě dřímá spousta energie, která o sobě někdy v budoucnu dá ještě vědět. Jméno Taranaki dali sopce Maorové, pro ně je hora významným posvátným místem, kde byli pohřbívání maorští náčelníci, ale i obyčejní lidé v jejich lesích hledali útočiště před přicházejícím nebezpečím. Mořeplavec James Cook sopku následně pojmenoval Mount Egmont. V současné době se však používají názvy oba.

Autor: Neville10

Mohutný sopečný kužel se stal oblíbeným cílem cestovatelů a pěších turistů, kteří přijíždějí porovnat se sopkou své síly a pokoušejí se zdolat její vrchol. Ten je stejně tak jako horní svahy hory, po celý rok pokrytý ledem a sněhem. Jelikož je Taranaki také velmi fotogenickým vulkánem symetrického kuželovitého tvaru, vydávají se za ním i nadšení fotografové. Mnoha lidem sopka připomíná dokonce slavnou japonskou horu Fuji. Krajina v okolí sopky je rovinatá, s mnoha zelenými pastvinami a hustými lesy. Za jasného počasí se tak pohledem na vulkán můžete kochat klidně až od pobřeží a z míst vzdálených třeba i sto kilometrů.

Od roku 1881 jsou svahy sopky i okolní krajina v okruhu 9 kilometrů od vrcholu chráněny státem. V roce 1900 zde na území o rozloze 33 530 hektarů vznikl národní park, který je dnes druhým nejstarším národním parkem na Novém Zélandu. I když Mount Egmont zdaleka není nejvyšší horou tohoto ostrovního státu, rozhodně patří k nejkrásnějším horám na celém světě.

Taranaki je v mnoha ohledech naprosto jedinečná, její nadmořská výška, specifické klima a izolovanost na ní vytvořily unikátní svět. Panuje zde drsné podnebí a počasí se zde mění snad každou hodinu. S nadmořskou výškou sílí vítr, rychlost kolem 100 km/h zde není ničím neobvyklým. Vrchol sopky má podnebí srovnatelné se Scottovou základnou na Antarktidě, průměrná teplota dosahuje 2°C. Sopka ovlivňuje místní klima, zdejší potoky zásobují čerstvou vodou farmy v okolí a sopečný popel se po léta podílí na utváření úrodné zeminy.

Na úpatí se zase setkáte se stálezeleným deštným lesem. Se 7 000 mm dešťových srážek za rok je Národní park Egmont jedním z nejvlhčích míst v zemi. Vlhké horské podnebí spolu s obdobími suchého, horkého klimatu podporuje růst bujné vegetace, která je velkým lákadlem pro botaniky. Kolem celého úpatí sopky se rozkládá deštný les, který je tvořen původními stromy a keři, které jsou Evropanům naprosto cizí. Roste zde opadavá fuchsie, loubinec pětilistý, kamahi, mahoe či koromiko. Jehličnany jsou zastoupeny horským cedrem, Hallovou totarou, vysokým stromem rimu, ratou, nechybí ani palmy a kapradinové stromy. Spadané dřeviny jsou silně obrostlé mechy, lišejníky a kapradinami.

Rostlinstvo je živým důkazem schopnosti rostlin kolonizovat čerstvě zformovaný sopečný povrch. Přesto zde chybí asi 100 rostlinných druhů, které se jinak běžně v těchto nadmořských výškách na Severním ostrově vyskytují. Zato zde ale narazíte na řadu jiných endemických druhů. Od nadmořské výšky 1 600 metrů se začínají objevovat alpínky, mechy a trávy. Mezi šedavou kamennou drtí najdete bílé květy horské sedmikrásky a také horské blatouchy. Při procházce lesem uslyšíte v korunách stromů spoustu zpěvavých ptáků, které je však problém zahlédnout. Při troše štěstí spatříte alespoň krásně vybarveného velkého novozélandského holuba, který během svého letu dělá značný hluk. Podle výrazného chomáčku bílého peří pod krkem byste rozpoznali ještě výborného zpěváka „tui“. Žije zde také množství hmyzu.

Park si velmi oblíbili pěší turisté, na které zde čeká na 150 kilometrů kvalitních pěších i naučných stezek, které jsou většinou určeny průměrně zdatným turistům. Síť stezek se klikatí až na samotný vrchol hory a mnoho jich vede také kolem něj. Je zde řada kratších treků, ale také několikahodinové poměrně namáhavé výstupy. Oblíbený je pěší okruh s názvem Around-the Mountain Circuit, který v plné délce dokáže zabrat až pět dní. Nemusíte jej však zdolávat celý najednou, jeho výhodou je, že se na něj dá napojit v různých místech a procházet jej po úsecích. Nádhernou okružní túru slibuje také Puniho Track, který zabere asi 6 až 8 hodin. Samotný výstup na vrchol se dá zvládnout během jediného dne, knižní průvodce udává dobu výstupu 4 hodiny. Pokud máte štěstí na počasí, můžete z vrcholu vidět nejvyšší vrcholy Severního ostrova Mt. Ruapehu a Mt. Ngaurohoe.

Jednotlivé turistické stezky vždy ústí k jednoduchým chatkám v parku, které slouží k odpočinku a přespání. Abyste chatky mohli využívat, musíte vlastnit speciální průkazku, kterou obdržíte v informačních střediscích a v kancelářích Department of Conservation. Návštěvnické centrum North Egmont Visitors Centre vystavuje také zajímavé exponáty týkající se parku a hory. Je zde kavárna a pravidelně se zde také koná audiovizuální show.

Pokud se chystáte na některou pěší túru v okolí hory, než vyrazíte, měli byste se informovat o aktuálním stavu schůdnosti jednotlivých stezek. V Národním parku Egmont rozhodně nepodceňujte počasí, jasné počasí se může při výstupu během hodiny proměnit na průtrž mračen nebo sněhovou přeháňku – dokonce i v létě! Po většinu času je však hora zahalena do mraků a šlehána silnými větry od moře. Jak již bylo řečeno, Mount Egmont se svým okolím patří k nejdeštivějším místům na Novém Zélandu a na nevyzpytatelnost počasí zde již na 60 lidí zaplatilo životem.

Autor: Robin van Mourik

Taranaki poskytuje výborné podmínky také pro horolezectví a lyžování, obojí je však určeno jen pro zdatné a dobře připravené zájemce. V zimních měsících je na svazích otevřeno lyžařské středisko Manganui. Ze severních svahů se na vrchol vine také několik ledových a sněžných stezek. Zdolání vrcholu v zimním období je však velmi náročné a doporučuje se jen vytrénovaným a vybaveným horolezcům.

Rozhodně byste při návštěvě parku neměli vynechat místo zvané Dawson Falls. U těchto mohutných vodopádů padajících z výšky 18 metrů se nachází zbytky lávy z doby před 20 000 lety. Voda se tak valí po starém lávovém proudu. K vodopádům se dostanete asi po 20 minutách chůze od Dawson Falls Display Centre. Tam se mohou návštěvníci seznámit s flórou a faunou parku či obdivovat modely sopečných jevů. V národním parku je také spousta možností ubytování - North Egmont Challet, Stratford Mountain House a Dawson Falls Turist Lodge.

- jap -

Předchozí články z Nového Zélandu:
Hawera - kde mléko teče proudem
Hamilton
Whangamata
Te Puke - hlavní město kiwi
Devonport

Článek byl zobrazen 5 813 krát.